Kuddus Kanifovič Latypov

28.05.2009 13:51

 

Kuddus Kanifovič Latypov

Hrdina Sovětského Svazu

 

 

Narodil se 14.6.1923 v osadě v Novo-Měščerovo Mečetlinské oblasti Baškirské ASSR.

Otec – Kanif Latypovič Latypov (1886 – 1961), matka – Marfuga Badretlinovna Latypová (1892 – 1980).

Synové: Jevgenij - * 1947, pilot civilního letectví; Valerij - * 1955, inženýr; Salavat - * 1975, pedagog.

Vnučka Olga, vnukové Michail a Sergej.

                V roce 1937 dokončil 7. Třídu a postoupil na pedagogickou školu  Mesjagutovo Duvanské oblasti Baškirské ASSR. Po dokončení učiliště pracoval jako učitel matematiky v Lemeztamakovské střední škole.

                V listopadu 1940 opouští školu a vstupuje do Běloreckého aeroklubu. Pod vedením instruktora Michaila Maslennikova se s úsilím a láskou J učil létání a parašutizmu, osvojoval si nebe. Společně s baškirem latypovem se tam učili i ruští mladíci – Ivan Antipin, Jevgenij Gubin a Ivan Ogloblin. Chlapci sina sebe zvykli a spřátelili se, takže po úspěšném dokončení kurzu se všichni čtyři rozhodli společně pokračovat ve Sverdlovské škole vojenských pilotů. V  řeznu 1941 přijeli do Sverdlovska a všichni čtyři byli na vojenskou školu přijati.

                Když začala válka, snažili se dostat na frontu, ale jejich žádosti se vracely a oni slyšeli: “Němečtí piloti jsou zkušení – nebojují první rok. Je těžké s nimi bojovat, ještě těžší nad nimi vítězit. Nejprve je nutné se naučit výtečně ovládat palubní zbraně, osvojit techniku pilotáže, naučit se vlastní i nepřátelskou taktiku leteckého boje…”

                Chlapci se pečlivě učili a čekli na dokončení školy. V říjnu 1941 poslali Antipova, Gubina a Ogloblina na frontu, a Latypova, jako lepšího absolventaposlali jako instruktora do školy letců-začátečníků ve městě Alatyr v Čuvašské ASSR. Tak se rozešly pozemní i vzdušné cesty přátel. Znovu se setkali více než 20 let po Sverdlovské škole a téměř 15 let po vítězství. To bylo radosti! Všicni bojovali a všichni se také stali hrdiny sovětského svazu. Jen hvězd na výložkách Kudduse Latypova bylo víc: v tédobě byl plukovníkem a jeho přátelé byli podplukovníky.

                Na frontu se Latypov dostal v prosinci 1941 do letectva 2. Úderné armády. Ve štábu ho určili letcem 704. Nočního bombardovacího pluku. Na klopách měl dva trojúhelníčky seržanta. Převzal letoun Po-2 a bombometčíka Grigorije Menovščikova. První bojový let proběhl v mrazivé zimní noci. Nepřátelská baterie ukrytá v lese za čárou fronty vedla palbu na naše postavení, působíce škodu na živé síle i technice.

                “Tři kilometry za čárou fronty se na mýtině nachází dělostřelecká baterie nepřítele. Najděte ji a zničte!” rozkázal velitel.

                Při předletové přípravě posádka na mapě stanovila polohu a trasu letu, vzdálenost a výšku letu, naložila výzbroj a se setměním vzlétla. Výška – 800 metrů. Podle stop svítících střel a raket Latypov rozeznal přední postavení nepřítele. Stáhl plyn a klouzal k lesu. Objevili mýtinu a na ní temné stíny. „Děla“, pomyslel si Latypov. A opravdu: uviděl několik záblesků. Baterie střílela.

                Latypov zakroužil nad pasekou, sklouzal do 400 metrů a nalétl nad cíl.

                „Gríšo, házej“ – přikázal velitel posádky Menovščikovi.

                Bombmetčík trhl uvolňovačem a dolů se sypaly 50kg bomby. Strefili se přesně do cíle. Po-2 nabral výšku a unikal, překonávaje kulometné trasy a výbuchy nepřátelských šrapnelů. Úkol byl splněn.

                Na Volchovském frontu posádka létala ve dne i v noci. Vzlétali ke splnění nejrůznějších úkolů.

Jednou Latypovova posádka letěla do týla nepřítele k partyzánům s důstojníkem štábu frontu. Bylo to v noci. Vzlétli z letiště Malá Višera na západ do oblasti severně od Novgorodu. Ve vypočtenou dobu uviděl Latypov v lese na mýtině dohodnutý signál – tři ohně. Sklesal a přesně přistál na lyže. Důležitý pasažér a balíky dokumentů byly doručeny.

                Seržant Latypov nejednou létal na průzkum do blízkého zázemí protivníka a na přední kraj jeho obrany, a také zajišťoval spojení s vlastními předsunutými jednotkami.

                Na jaře 1942 poslali Latypova na přeškolení. Splnil se mu sen: z Po-2 přesedal na hrozivý bitevník Il-2, Který němci nazývali „černou smrtí“. Umístili ho na Kalininský front, stal se letcem 568. Bitevního leteckého pluku (posléze 187. Gardový bitevní letecký pluk) 231. Bitevní letecké divize 2.bitevního leteckého svazku.

                V létě 1943 se severně od Orla rozhořely úporné boje na zemi i ve vzduchu. Naše bitevníky prováděly útoky ze vzduchu jak v hloubce nepřátelské obrany, tak na jejím čele. K plnění bojových úkolů vzlétaly po osmi nebo po devíti, s ochranou stíhačů.

                20 června 1943 Latypov ve skupině při útoku na nepřátelské letiště Ozerskaja, zničil na zemi dva FV-190 a tři JU-87. Tak oslavil svoje dvacáté narozeniny.

                27.července roj devíti „Ilů“ udeřil na skupinu německých tanků před předním postavením naší obrany. Podporučík Latypov , překonávaje palbu protiletecké obrany, přesným zásahem bomb, střelbou z kanónů a raketami zničil dva fašistické tanky, odrazil více než deset útoků nepřátelských stíhačů. Při vybírání poslední zteče dostal zásah protileteckým granátem do motoru. Motor vzplál a zastavil se.

                Kuddus neztratil duchapřítomnost. Převedl letoun do klouzání a úspěšně přistál v území nikoho.

Letadlo začalo hořet, Latypov vyskočil a běžel od bitevníku k blízké (budova???) . Letoun vybuchl. Němci ze zákopů viděli, že letec opustil letadlo a ukryl se. Ze zákopů vyběhlo dvacet fašistů a běželi k jeho úkrytu. Latypov měl u sebe dva granáty a pistoli se dvěma plnými zásobníky. Počkal až fašisti přiběhnou blíž a hodil granát, vzápětí druhý. Deset fašistů zůstalo ležet na zemi, ale ostatní ho dál ostřelovali. Tehdy začal střílet z pistole.

                Nepřátelé se osmělili a začali Latypova obkličovat. Automaty štěkaly ze všech stran, ale (budova???)ho chránila před kulkami. Vyměnil zásobník v pistoli:

                Zůstal jeden zásobník – sedm nábojů, osmý nechával pro sebe.

                Naštěstí letci přišla na pomoc skupina našich vojáků, pod vedením nějakého poručíka. Odehnali fašisty od (budovy???). Šťastný Latypov jim vřele děkoval za záchranu tiskl ruku poručíka, Popova z Nižného Tagilu. Objímal ho jako bratra: „Díky poručíku! Nedoufal jsem, že pěchota někdy zachrání mě, vzdušného bojovníka“.

                Latypov se vrátil ke svému pluku a dál ničil nepřítele v bojích na Kurském oblouku. Povýšili ho: stal se starším letcem a v říjnu 1943 ho za úspěšné bojové akce vyznamenali řádem Rudého praporu.

                Od jara roku 1944 se 568. Bitevní letecký pluk účastní osvobozování západní Ukrajiny, Moldávie a Rumunska. Jako první z leteckých pluků Rudé armády překračuje státní hranici s Rumunskem a na konci srpna aktivně ničí nepřítele při Jassko-Kišiněvské operaci. V červnu 1944 ozdobil hruď letce-bitevníka Latypova řád Vlastenecké války II. Stupně, v prosinci 1944 druhý řád Rudého praporu a v březnu 1945 třetí. Stal se poručíkem, velitelem roje a později – zástupcem velitele letky.

                Letci ho měli rádi a vážili si ho za štědrost duše, přímost charakteru a zvlášť za spolehlivost v přátelství i v boji, za připravenost obětovat se pro záchranu druhých. V bojové charakteristice z 12.12.1944 velitel pluku podplukovník Chomutov napsal :“V boji nasazuje život za soudruha…“.

                V posledních měsících války se z 568. Bitevního leteckého pluku stal 187. Gardový a dál ničil nepřítele na zemi v Maďarsku, Rakousku a Československu. Latypov útočil na nepřátelská postavení v Budapešti, Vídni a také v oblasti Brna a Prahy. Stal se zralým a zkušeným vůdcem bitevních letců, mistrem bitevních útoků a bdělým rozvědčíkem, i když podle věku byl nejmladší z celého pluku.

                7.dubna 1945 vedl poručík Latypov „osmičku Ilů“ k útoku na přepravu přes Dunaj v oblasti Komárna. Skupina dovedným manévrováním pronikla přehradnou palbou a přesným úderem zničila dvě lodě s nepřátelskou technikou, zásobami a živou silou, a vrátili se na své letiště. Po přistání zjistili, že několik „Ilů“ je silně poškozených, a u Latypovova stroje chyběl závěs na pravém křídle, polovina stabilizátoru a byla silně poškozena kola. Bojové mistrovství dovolilo Latypovovi s poškozeným strojem přistát a zachránit se před zdánlivě neodvratnou havárií a možností smrti.

                Během války vykonal K. Latypov 134 bojových vzletů, sám zničil 22 nepřátelských tanků, 40 aut, 5 letadel, umlčel 9 dělostřeleckých baterií, zapálil dva transporty s živou silou a vojenskou technikou, usmrtil asi 450 vojáků a důstojníků nepřítele.

                Tyto údaje jsou napsány v udílecím listu Kudduse Latypova. V souvislosti stím, „za 134 úspěšně provedených bojových bitevních letů, kterými způsobil protivníku velké ztráty na živé síle i vojenské technice, za vzájemnou podporu v boji, za projevenou statečnost, odvahu a hrdinství“ Výnosem prezídia nejvyššího sovětu SSSR je od 15.5.1946 udělen K.K.Latypovovi udělen titul Hrdina Sovětského Svazu.

                V poválečném období vykonával Kuddus Latypov funkci velitele letky a po dokončení vojenské politické akademie V.I.Lenina byl zástupcem velitele pluku a náčelníka politického oddělení letecké divize.

Pak plukovník Latypov sloužil v řízení VVS Kyjevskéhovojenského okruhu a v jednom z centrálníchorgánů VVS. Službu končil v Moskvě, ve Vojenské letecké akademii N.E.Žukovského.

                Hrdina Sovětského Svazu Kuddus Kanifovič Latypov vyznamenaný Leninovým řádem, třemi řády Rudého praporu, řády Vlastenecké války I. a II. Stupně, Rudé hvězdy a 15 medailemi.

                Kuddus Latypov je autorem knih: „Okřídlení vítězové“ (1995) a „Může se holub stát jestřábem?“ (1999).

                Žije v Moskvě.